- 21.1.2021
Třicetiletý vojenský zdravotník nadrotmistr Vojtěch Vacenovský vystudoval Střední zdravotnickou školu v Opavě. Poté jeho další kroky vedly na Ostravskou univerzitu, kde absolvoval bakalářské studium zdravotnického záchranáře. Nějaký čas pracoval jako záchranář v Městské nemocnici Ostrava. Práce záchranáře ho bavila, ale říkal si, že něco takového může v průběhu svého života dělat kdykoliv. Nechtěl jen chodit z práce do práce. Chtěl zažívat nové výzvy a pravidelně na sobě pracovat po stránce profesní i fyzické. Proto se přihlásil do agentury, která sháněla zdravotnické záchranáře do Spojených Arabských Emirátů. Byla to pro něj zadní vrátka, protože ve stejném období se pokoušel dostat také do armády. Nakonec mu vyšla druhá varianta, stal se profesionálním vojákem a splnil se mu tak velký sen. Nastoupil na pozici zdravotníka obvaziště 53. pluku průzkumu a elektronického boje v Opavě, kde působí již šestým rokem.
Vojto, jak náročné je zastávat pozici vojenského zdravotníka a co vše to obnáší?
Má pracovní pozice je velmi zajímavá a rozmanitá. Z poloviny je tvořena pravidelnými stážemi u Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje, kde jezdím společně se záchranáři k různým úrazům, dopravním nehodám a mnoha dalším situacím ohrožujícím lidské zdraví. To vše především z důvodu udržení své zdravotní odbornosti. Z druhé poloviny zdravotnicky zabezpečuji výcviky vojáků - jezdím na střelby, házení granátů, seskoky padákem, lezení po skalách, přesuny se zátěží v terénu, přesuny na sněhu a ledu, výcvik na divoké vodě. Nedílnou součástí mé práce jsou také přednášky žákům na základních školách. Přednáším také pedagogům základních a středních škol Moravskoslezského kraje na téma ,,poskytování první pomoci ve školách“ v rámci koncepce POKOS (Příprava občanů k obraně státu) organizované Krajským vojenským velitelstvím Ostrava. Často provádím také školení v armádních řadách, a to těch vojáků, kteří odjíždí do zahraničních operací.
Kvůli pandemii přišly nové úkoly, jak hodnotíš své současné nasazení?
V současné době se náplň mé práce změnila. Z důvodu covidové pandemie a nedostatku zdravotnického personálu v nemocnicích, byla armáda požádána o pomoc při testování. V první vlně jsme spolu s kolegy tři měsíce působili v havířovské nemocnici, kde jsme prováděli PCR testy, které měly za úkol zjistit pozitivitu či negativitu na onemocnění COVID-19. Na stejném místě jsme se také účastnili plošného testování veřejnosti. V druhé vlně provádíme antigenní testování veřejnosti ve Slezské nemocnici v Opavě. Z mého pohledu se jedná o velice cennou zkušenost. Dostali jsme se do míst, kde bychom se jindy nedostali a potkali tak mnoho zajímavých lidí, kteří k nám i přes obrovské vytížení byli vždy vstřícní. Spolupracovali jsme se všemi složkami integrovaného systému a mohli se tak na vlastní oči přesvědčit o tom, že celý tento systém pracuje v návaznosti jeden na druhého a všichni táhnou za jeden provaz tak, aby byly následky pandemie co nejmenší.
Jaké jsou tvé další armádní cíle?
Ve své práci bych se rád i nadále zdokonaloval ve svém oboru, absolvoval zajímavé kurzy, stáže u zdravotnické záchranné služby a možná také absolvoval ještě jednu zahraniční operaci, kde bych mohl získané vědomosti uplatnit.
Nasazení vojáků v misích je jistě náročné. Jaké jsou tvé zahraniční zkušenosti?
V roce 2017 jsem absolvoval misi v Afghánistánu na letecké základně Bagram v provincii Parvan. Kontingent se skládal z příslušníků 53. pluku a 102. průzkumného praporu. I přes všechny těžkosti, které zahraniční mise tohoto ražení obnáší, jsem rád, že jsem na ní mohl být. Při představě zahraniční vojenské mise si většina lidí představí americký film, kde chodí frajeři v uniformách na patroly, mají úsměvy od ucha k uchu a disponují darem nesmrtelnosti. Ve chvíli, kdy ale voják do mise skutečně odjede, dostane se na základnu, nasadí si balistickou vestu, helmu, vezme brena (útočná puška) a vyjde na pěší dismount kolem základny, dojde mu, že realita je úplně někde jinde. Najednou se s ostatními kluky ocitáte na místě, kde musíte spoléhat jeden na druhého a stoprocentně si věřit. Nikdy tam nemůžete být jako jednotlivec, ale pouze jako tým. Na takovém místě se vám úplně změní priority a po příjezdu domů si začnete vážit věcí, které jste dříve brali jako samozřejmost. Máme štěstí, že můžeme žít v tak krásné a bezpečné zemi jakou je právě ta naše.
Tvá práce přináší i určitá rizika a časové vytížení, co na to říká tvá rodina?
Má práce je občas časově náročná, což bohužel nejvíce pociťuje má rodina. Tento rok byl pro nás jeden z nejtěžších. Byl jsem kvůli covidové pandemii často mimo domov, stavěli jsme dům a narodila se nám naše první dcera. Domů jsem se vracel vždy až pozdě večer. Na své nejbližší mám však štěstí a jsem jim velmi vděčný za toleranci a podporu za všech okolností. Bez nich bych nikdy nebyl tam, kde dnes jsem.
Nějaké zajímavé zážitky z praxe, můžeš prozradit?
Těch mám mnoho, a to jak úsměvných, tak i těch smutných, které k životu chtě nechtě také patří. Ty smutné jsem nakonec zavrhl, protože těch je v médiích a v dnešní době je třeba myslet hlavně pozitivně. Nakonec jsem vybral ten, který by se nebýt covidu za normálních okolností nejspíš nikdy nestal. Vše se odehrálo v havířovské nemocnici. Jelikož byla na jaře roku 2020 těžká doba a zdravotnický personál byl fyzicky i psychicky „vyšťavěný“, rozhodl se ředitel nemocnice, že své zaměstnance podpoří, nastoupí mezi ně do první linie a bude pomáhat s testováním osob na onemocnění COVID-19. Já měl to štěstí, že jsem zrovna v ten den byl vedoucím směny. Pan ředitel mi byl po celou dobu nápomocný a plnil úkoly, které jsem mu zadával. Obvolával lidi, kteří měli přijít na odběr, chodil pro média a materiál, dělal povrchovou desinfekci a mnoho dalších úkonů, se kterými se vzhledem ke svému postavení nikdy předtím nesetkal. Ke všemu se postavil velmi lidsky a já se s nadsázkou mohl chlubit tím, že jsem šéfoval řediteli nemocnice.
A jaké je tvé motto?
Když mi často něco nevychází a nedaří se, tak si vždy řeknu jednu věc. Po bouřce vždy vyjde slunce.
Fotogalerie
